Prosadí odpadová lobby zákon ve své režii?

Novou odpadovou legislativu vyhlíží odborná veřejnost už dlouho jako Kolumbus pevninu. Na obzoru se sice ukázal návrh zákona o výrobcích s ukončenou životností od Ministerstva životního prostředí, plavba bude ale ještě dlouhá.

Návrh zákona, který má nově samostatně řešit nakládání s vysloužilými elektrospotřebiči, Legislativní rada vlády smetla se stolu a vrátila ministerským úředníkům k přepracování. Návrh zatím neprošel ani v upravené podobě, na pořad jednání se (snad) dostane znovu začátkem ledna.

Vyčlenění zákona o výrobcích s ukončenou životností ze zákona o odpadech spolu s mnoha kolegy vítám, ale k mnoha dalším věcem mám výhrady.

MŽP jako předkladatel zákona totiž v jeho návrhu nevypořádalo některé klíčové připomínky výrobců elektrospotřebičů. Návrh zákona ponechává výrobcům zodpovědnost za celý recyklační cyklus, ale v klíčové části tohoto cyklu jim bere možnost kontrolovat celý proces a možnost podílet se na něm.

Nejen že úředníci do návrhu zákona prosadili tzv. Čínskou zeď, která zakazuje zpracovávat elektrošrot kolektivními systémy a dokonce i jejich zakladateli, ale vytěsnili z něj i tzv. koordinační centrum. Přitom to byl právě tento institut, od kterého jsem si hodně sliboval a který měl zrovnoprávnit podmínky pro činnost kolektivních systémů.

MŽP se sice snažilo najít určitý kompromis, ale z mého pohledu v případě tohoto zákona podlehlo zájmům odpadové lobby. Výrobci si totiž založili kolektivní systém s jediným cílem – plnit ze zákona uložené povinnosti při co nejnižších nákladech. Pro ně není zpětný odběr spotřebičů a jejich recyklace byznys, nejde jim zde o žádný zisk, jen o minimalizaci nákladů a co nejefektivnější splnění povinností daných zákonem.

Recyklace jako proces, od kterého chce MŽP oddělit kolektivní systémy zmíněnou Čínskou zdí, by se ale v režii šrotařských firem nezbytně prodražila. Odpadové firmy, které by mohly podle nového zákona recyklaci zajišťovat, chtějí především generovat zisk, ne plnit směrnice EU a chránit životní prostředí. Když tyto firmy zpracovávaly ještě na přelomu tisíciletí chladničky pro Fond životního prostředí, platil stát za jeden recyklovaný kus 750 Kč. V našem kolektivním systému se dnes náklady na zpracování jedné lednice pohybují okolo 100 korun v závislosti na burzovních cenách kovů.

Úlohu státu mezitím převzali výrobci. Ti dnes v důsledku nízkých marží nemají prostor na to, aby zbytečně drahou recyklaci dotovali. Elektrospotřebiče by tak mohly podražit až v řádu stokorun za jeden výrobek.

Ti, kteří se nejvíce zasloužili o „likvidaci“ kontrolního centra (tedy hlavně odpadářské a šrotařské asociace), argumentují tím, že stačí posílit kontrolní činnost MŽP. O její kvalitě si ale ti, kdo s ní mají dlouholeté zkušenosti, nedělají žádné iluze.

V médiích se například v poslední době objevily informace o způsobu, jakým se MŽP „zhostilo“ svých povinností vyplývajících z loňské elektronovely platného zákona o odpadech. Pro potřeby veřejnosti mělo vytvořit internetovou databázi sběrných míst, která by lidem usnadnila najít kdykoli a kdekoli nejbližší možnost, jak předat staré spotřebiče k recyklaci.

Databáze sice vznikla, pro praktické využití je ale naprosto nepoužitelná. Podle ní by totiž mělo být možné odkládat elektro například na Obvodním soudu pro Prahu 8, Úřadu práce Prahy 10 nebo na Finančním úřadu pro Středočeský kraj. Ani v jedné z těchto institucí o něčem takovém nikdy neslyšeli.

Ministerstvo se brání, že do databáze vkládají údaje přímo kolektivní systémy. Některé si ale při tom zřejmě mohou vymýšlet, jak se jim zlíbí. Žádný kontrolní mechanismus jim v tom nebrání.

Jsem tedy upřímně zvědav, v jaké podobě se nakonec dostane do Sněmovny nový zákon. Že by se jeho předkladatelé nakonec přeci jen „chytli za nos“ a místo odkazování na „kontrolní mechanismy“ jej napsali pořádně?

Pomalu se totiž blíží parlamentní volby a s nimi i konec funkčního období současných zákonodárců. A návrhy zákonů, které nestihnou projednat, skončí pod jejich poslaneckými lavicemi.